„Tati, pomůžeš mi?“ obrátila se na mě dvanáctiletá dcera. „Mám napsat, co se mi líbí na místě, kde bydlím.“
„Hm. A co se ti líbí na Bratislavě?“
„Nevím.“
„Dobře. Co se ti nelíbí na jiných zemích?“
(bez váhání) „Rasismus.“
„Ve vaší škole rasismus není? Zun (jméno nejlepší kamarádky) nikdo nic neříká?“
„Neříká.“
„Super. Co ještě se ti nelíbí jinde?“
(pomalu to z ní leze) „Města. Zvětšují se a ničí se příroda.“
„V Bratislavě se ti příroda líbí?“
„Ano. Máme tu blízko park. Je v něm spousta živočichů, žije tam i had.“
„Takže se ti líbí, že v Bratislavě nemáme rasismus a máme v ní přírodu. Napiš to.“
Prťata (naše dcery jsou dvě) mají nejlepší kamarádku holčičku z Vietnamu. Od první třídy základní školy. Našly si ji dřív, než se dozvěděly, že nějaký rasismus existuje. Jejich aktuální pohled na lidi v Bratislavě je možná trochu idealizovaný, na druhou stranu však není zlé si rasismus vůbec nepřipouštět.
Co se přírody týká, je dceřino uvažování příkladem, jak člověk vnímá své nejbližší okolí a jak vzdálené země. Nejbližší okolí zažíváme osobně, vzdálená místa známe ze zpráv a televize. Pří průzkumech lidé po celém světě hovořili velmi často, jak je hrozné, že se ničí životní prostředí a je to stále horší. Když však měli říci, jak vnímají prostředí v místě kde žijí, byli spokojeni a často ho hodnotili jako zlepšující se. Velmi zjednodušeně – pokud toto říkali lidé v mnoha různých zemích – kde je to místo, ve kterém se životní prostředí lidí zhoršuje? Samozřejmě, že se životní prostředí ničí, nicméně není to tak zlé, jak by si člověk z médií mohl myslet. Když se rozhlédneme kolem sebe, řekne většina z nás, že je s životním prostředím v místě bydliště spokojena.
Dcera se dívá na svět trochu zjednodušeně, ale líbí se mi to. Odmítá rasismus a má ráda přírodu. Fajn :).